To jsem tudle přišel do budovy litvínovského berňáku. Postupuji dle cedulek směrem pokladna a podatelna. Přivítá mě malá místnost, chodbička, a v ní dveře do podatelny. A velký svítící nápis „Nevstupovat!“. Co nesvítí. Tedy neváhám a hned zčerstva rozhodně zaklepu.

Nic.

Mhm. Asi tam někoho mají. Začínám číst další cedulku pod nápisem. „Neklepejte!“ Aha. A jéje. A čtu dál. „Prostor (za dveřmi) je monitorován kamerou, pracovnice úřadu Vás sama vyzve ke vstupu.“

Ok. Nedá se svítit, zaklepal jsem, chápu, další osel, co nečte cedulky, ale odteď, odteď na mne nic nemají, odteď totiž budu slušňák! Stojím. Stojím a čekám. Stojím, čtu si nástěnku a články o nových objevech ve věcech daňových přiznání. A pak stojím.

Za dveřmi se stále nic neděje, nešolichá, nikdo nehovoří. Že by si pani odskočila na sváču? A nebo kouká z okna? By mě stejně zajímalo, kde tu kameru vůbec maj’!

Rozhlížím se. Opatrně, abych nevypadal jako debil. Jeden roh. Nic. Druhý roh – nefunkční fotobuňka. Třetí a čtvrtý roh – nic. Mchmm… Kamera nikde, ale jako debil si připadat začínám.

Čtu si opět cedulku. Bývalej češtinářskej olympionik, to by bylo, abych něco nevyčet’… Zaujme mne závorka. Prostor – ale za jakýmisi dveřmi. Proč za dveřmi? Začíná ve mně klíčit podezření. Opět se zaposlouchám do ticha, pak lehce zaklepu, opatrně pootevřu dveře.

A objevuji nový prostor. Prostor za prvními dveřmi, prostor před druhými dveřmi. Ještě menší, zato s okénkem, u něhož nikdo nestojí, za nímž nikdo nesedí. Za chvíli však sedět bude, jistá příjemná slečna, neboť, jak již nyní dobře vím, prostor je monitorován kamerou.

A já se napřímím, nasadím výraz buržoazisty a hrdě vcházím podat své daňové přiznání.